Au-Pair v USA a Gender Dysphoria

 V roce 2012 jsem měl skvělý nápad a to splnit si jeden z mých snů. Vždycky jsem chtěl do USA, ne jen jako turista, ale zkusit si tam žít a poznat normální život místních lidí a jejich kulturu. V té době mi bylo 19, odmaturoval jsem na policejní škole a šlo mi jen o jedno - cestovat, naučit se Anglicky, žít v USA, být happy a konečně najít sám sebe.

Dostat se do programu nebylo nic složitého, ale ani nic snadného. Jen hromada papírování a trpělivosti... a štěstí. Ano, na to aby jste natrefili na dobrou rodinu a vydrželi tam po celý rok, popř. dva, vážně musíte mít štěstí.

Tohle ale není o tom, jak se dostat do USA jako au-pair. Tenhle článek je o tom, jak jsem prožil mé dva nejlepší roky života. Dva roky, kdy jsem byl šťastný jak nikdy před tím, zároveň stále zmatený. Získal jsem přesně to, co jsem chtěl a zároveň našel něco jiného, než jsem hledal.




První rok jsem strávil s rodinou, která byla původně z Kansasu, otec byl ale u armády, a tak se často stěhovali. V té době žili na Aljašce. Můj vztah k Aljašce? Miloval jsem ji už od malička. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších států, věděl jsem, že během života se tam chci jet podívat alespoň na dva týdny. Co se ale naskytlo teď bylo mnohem lepší. Dostal jsem možnost žít tam celý rok. Rodina taky vypadala mile, a tak jsem jim po pár skypech řekl mé ano. V září roku 2012 už jsem seděl v letadle směr Anchorage.

Byl jsem víc natěšený jak nervozní, ale samozřejmě jsem se bál, abych si nenasral do gatí. Motalo se mi v hlavě plno myšlenek. Všechny možné situace, které si můj mozek dokázal představit, si taky představil. Od přepadení letadla teroristama až po "Co když mě sežere medvěd?"

Staral jsem se o tři děti, dva kluky a jednu holku. Klukům tehdy bylo 7 a 9 a holce 3. Při skypu mi rodina říkala, že malá je super girly girl (holčičí holčička)... miluje vše růžové, hraje si s panenkama, nejradši nosí šatičky a tancuje balet... stereotypicky dívčí svět, na který byli rodiče pyšní.

Věděl jsem, že já rozhodně takhle girly nejsem... v podstatě nejsem girly vůbec...ale to, že ani ta girl nejsem, jsem v té době nevěděl. V té době jsem se cítil jako kluk, ale snažil se to potlačit. Myslel jsem si, že jelikož se mi líbí kluci, neůžu být trans, tím pádem i ten pocit zmizí.

Nevěděl jsem, kdy a jak to má zmizet. Teď mě ale čekala cesta za oceán, celý můj svět se měl obrátit naruby, to člověka přece změní. Tím pádem i ten "pocit" zmizí (říkal jsem tomu "pocit" jelikož jsem nevěděl, jak to nazvat a co to je, teď už vím, že to byla Gender Dysphoria).

O USA a hlavně Aljašce jsem vždy snil a byl připraven objetovat pro to moji comfortní zónu. Celá práce au-pair je společností brána spíše jako dívčí práce. Jsou to jen stupidní gender roles. V programu jsou samozřejmě i kluci, kteří odváděli stejně dobrou a někdy i lepší práci, než některé z holek. Divíte se? Já ne. Proč? Protože na pohlaví prostě nezáleží. Jak holka tak kluk, může být super nanny, ale taky super idiot.

Rodiny si většinou vybírají holky... ano, protože gender roles. Potom mají samozřejmě i očekávání, že budete ta sladká dívka z plakátu agentury, která se rozteče pokaždé, když vidí dítě a bude nejšťastnější na světě, pokud s ním bude moct trávit všechen čas. To je přece to, proč je tady ne?

Skoro nikdo tam nejel jen kvůli tomu, že by miloval děti nade vše (nechci mluvit za všechny). Můj hlavní důvod bylo cestování a Angličtina. Děti mi ale zas nějak extra nevadily. Navíc v té době jsem měl stejné binární myšlení, jako většina společnosti.

Moje myšlení: Jsem holka, sice chci být kluk, ale to je jedno. Líbí se mi kluci, tím pádem nemůžu být trans a tím pádem i tenhle pocit zmizí. Au-pair je práce spíš pro holky. Budu potkávat další au-pairky a dostanu se víc do toho dívčího světa. Jakmile se naučím všechny ty "věci, co holky dělaj", budu vědět jak se v tom pohybovat, budu sebevědomější...spokojenější sama se sebou a nebude mi vadit, že jsem holka. Hlavně ale budu žít v USA... splní se mi sen a to je to nejdůležitější.


Hodně lidí, aby se umístili v programu co nejdřív, si v přihlášce pár věcí dovymýšlí a přikreslí. Já jsem si vymyslel, jen to, že mě baví vařit, jelikož jsem spoléhal na americký styl
mrazák-mikrovlnka/trouba a doufal, že se nějak vařit naučím. Neměl jsem, co předstírat, nelhal jsem, mohl jsem být sám sebou... ale hlavně Aljašská rodina předpokládala, že budu právě jako ty holky, které měli předemnou.
  Měl jsem dojem, že si musím hrát na tu usměvavou, něžnou, sladkou nanny, jelikož jsem se bál, že se jim nebude líbit moje pravé já, mé pravé já totiž chce být kluk a to nikdo nesmí vědět.
  Mé podvědomí mi furt říkalo: nesmíš to dát najevo, nikdy, klidně přiznej, co tě baví a jaké oblečení se ti líbí... na tom nezáleží, ale nikdy nikomu nedej moc najevo, že chceš být kluk. Stejně kluk být nemůžeš a když to budeš potlačovat, jednoho dne to zmizí... tak to schovávej dál a vydrž to. By the way... užij si USA...

Prostě jsem pevně věřil, že mě Amerika změní do základu.

Plést copánky a vázat culíky malé jsem se naučil celkem rychle. Hrála si se vším možným, ale já ji nejradši tahal ven, kde byl sníh. S klukama to bylo složitější, oba měli ADHD, což mi jaksi rodina neřekla. Ráno neposlouchali ani hovno. Hlavně ten prostřední, když se špatně probudil, nebyl schopný ani mluvit, dělal jen různé pazvuky, ležel na zemi a řval při jakémkoliv mém pokusu o komunikaci.

Američani moc vařit neumí. V mém případě to ale bylo tak, že host matka vařit uměla, ale já ne :D. Zkoušel jsem to, vážné. Ale jelikož většinou se vše vytáhlo z mrazáku a strčilo do trouby, ani jsem to moc nepotřeboval. To ale nebránilo host rodičům říkat, že jakto, že jsem holka a neumím vařit. To mi vždycky zvedlo tlak. Napadla mě ale další tupá myšlenka... pokud se naučím vařit, budu se cítit víc žensky (haha, dobrej vtip Jason..)

Co mi celkem vadilo bylo právě to, že semnou zacházeli víc jako s holkou. Měl jsem jít ven s jedním klukem, host otec hned, že si ho musí proklepnout, jelikož otcové chrání své dcery. Vím, že to myslel dobře, ale mě vždycky vadilo, když měli ostatní chlapy pocit, že mě musí chránit, protože jsem holka. Kdyby mě chěl chránit z jakého koliv jiného důvodu, bylo by to ok a navíc bych byl rád. Ale jakmile někdo začne "jsi holka, musím tě chránit," naopak mě to urazí :D. Jsem dost silný na to, abych se ochránil sám. Ne nebál jsem se, že mě někdo znásilní, mám maturitu ze sebeobrany, kurz Krav Maga a modrý pásek z Taekwonda. 😃

Host matka pak občas chodila, že má malá furt stejný účes... vlasy buď v culíku nebo upletené v copanu. Prý si myslela, že si budem víc hrát s jejíma vlasama, a rozvíjet její feminin stránku. Kolikrát přišla z práce a prý, co to má zase děcko na sobě, že to vůbec neladí. No tak mi holka neladí... ale kluci mi ladili skvěle.
   Já nevim, ale mě to přišlo jako dobrý kompromis...oblékl jsem holce žluté tričko a tepláky... ona na to, že chce šatičky... aha... v zimě... na Aljašce... tak sem jí ty šaty oblékl přes to tričko a tepláky. Oba sme byli happy... děco proto, že dostalo šatičky, já proto, že mi během mé hlídky nezmrzne.

Koukal jsem se na nějaké youtube videa, abych uspokojil host matku a udělal holce s vlasama něco zajimavého. A tak jsem to zkusil... ona se na to podívala, hodila divný ksich a hned to upravila. A tak jsem to vzdal.

V Disney Worldu na Floridě o ní matka prohlásila s velice vážným výrazem: "Když se podíváš okolo, vidíš, že ona je tady nejkrásnější, protože má speciální šaty, jako Sněhurka. Ujisti se, že se jí nerozcuchají vlasy, chci aby byla tak krásná, až se bude fotit s popelkou.... "

To není všechno... na hřišti několikrát porhlásila, že jí jsou sice 4 ale už je vidět, že je mentálně vyspělejší, jak jiné děti jejího věku... taky kluci prý měli IQ 170 a 140... no utírat si pr. a splachovat neuměli, takže nevím.

V létě přišel teror. Děti byly doma po celou tu dobu. Bydleli jsme kdesi v kopcích kousek pod horama a kolem baráku bylo celkem dost místa. I barák byl obrovský. Kluci s ADHD létali jak veverky, nebylo možné je zastavit. V té době mě už host rodiče neměli rádi, a vadila jim každá blbost. Chtěli po mě, abych všechny tři zabavil na 10 hodin a aby si hráli spolu. Kluci si se ségrou hrát ale nechtěli. Většinu času vymýšleli, kde se schovat, aby si mohli hrát hry na mobilu, což měli zakázané. A tak jsem vymysel, že jim udělám army training. Dvě kolečka okolo zahrady, pět kliků, pět dřepů... pak kdejaké překážky. Malá samozřejmě trénovala taky... tolik k rozvíjení její dívčí stránky 😂... ale vážné, zabavit 3 adhd děcka, které navíc neuměly poslouchat, bylo jak koordinovat akce CIA.



Volný čas pro au-pair je něco jako svatý čas. Dostanete cca dva dny v týdnu, někdy den a půl. Během toho se musíte stihnout konečně vyspat, naplánovat, co budete dělat, sehnat ostatní AP z okolí a vymyslet bitevní plán na další týden. Nakupování představuje velkou část tohoto volného času. Pokud jsme trpěli nedostatkem něčeho, byl to vždy čas a peníze.

Já mám to štěstí, že nakupování hader jsem vždycky nesnášel, tím pádem byl čas na lepší věci. Jako třeba sedět na prdeli, cpát se a koukat na seriály... Peníze tím pádem zůstali na něco jiného. Občas jsem se ocitl v Mallu (obchodní centrum) s partou Mexičanek, co si užívaly velké nákupy a já tam vedle nich trpěl a čekal, kdy už konečně vypadneme. Záliby nebo styl oblékání, nic z toho neurčuje pohlaví člověka. To už teď vím. V té době jsem si ale myslel, že když si nakoupím nějaké ty ženské hadříky na párty, dostanu se do toho jejich světa a "naučím se být holka".

Několikrát jsme se ocitli na house party a 99% kluků, které jsem v Anchorage potkal, byli kluci z armády. V Anchorage je totiž vojenská základna. Často jsem se přistihl, jak tak stojím opodál a sleduju je, jak dělají hovadiny a závidím jim. Nejen v tom, že dělají hovadiny... ale v tom, že jsou to kluci, spokojení a seběvědomí. Nebylo by nic na tom, kdybych se k nim přidal, ale neměl jsem na to sebevědomí, připadal bych si jako někdo, kdo mezi ně nepatří... nejsem přece one of the bros. Bylo to při jedné z takových větších house parties, kdy jsem si tak říkal "tenhle život tady je úžasný, kéž by nikdy neskončil... ale kdybych byl kluk, bylo by to ještě lepší."

Otázkou je, byl bych tam, kdybych byl kluk? Ne, ta rodina by si totiž kluka nevybrala, tím pádem buď bych se do programu ani nepřihlásil, anebo skončil někde úplně jinde.

Tyhle pocity mě ale provázely životem už tak dlouho, že jsem jim ani nevěnoval tolik pozornost, ignoroval je, jelikož jsem si myslel, že jednou prostě zmizí.

Jednoho dne jsme šli na hokej a koupili si hokejové dresy teamu Alaska Aces, hned potom jsme plánovali jít do strip clubu. Holky se hodinu nemohly rozhodnout, co na sebe a já si tam furt stál v tom dresu. Měl jsem s sebou ty "klubovské hadry", ale nechtělo se mi do nich. Řekl jsem jen tak ze srandy "hej lidi, já půjdu v tomhle dresu ok?"
Oni: Haha, s tebou je sranda. OK
Já: To byl vtip... ale vám by to nevadilo? Že vy tady v šatech a já jak pako v dresu?
Eb: Nikdy se neřiď podle toho, co si myslí ostatní. Dělej to, co ty chceš a co se ti líbí a na ostatní se vyser.

To jsem celkem nečekal. V Česku by mě kámoši hned zdrbali, že jim budu dělat ostudu a ať se opovážím na to jen pomyslet. A tak jsem šli do strip klubu, já v hokejovém dresu, holky v šatech a byla prdel. Ten den se mi zaryl do paměti, jelikož jsem si uvědomil, že se nemusím bránit tomu, kdo jsem. Nemusím se snažit zapadnout někam, kde se mi nelíbí a nenechat se nikdy nikým ovlivnit.

Na konci mého prvního roku jsme jeli na dovolenou do California, Nevada, Arizona... během dne, kdy jsem se vznášel v oblacích v Las Vegas mi volala host rodina, že si za mě našli náhradu, a ať si najdu jinou rodinu. Tím mi na jednu stranu zkazili zbytek dovolené, na druhou mi tím ale udělali službu, jelikož jsem pak našel tu nejlepší rodinu, jakou jsem si mohl přát. Sice to znamenalo odjet z Aljašky, ale na druhou stranu jsem byl rád, že poznám i jinou část Států. Konkrétně severní Indiana, rodina bydlela hned u pláže jezera Michigan, asi dvě hodiny vlakem od Chicaga.

Tam jsem se staral o tři holky. Těm bylo 13, 12 a 3. Dvaníctiletá měla Downův Syndrom, ale to nebyl žádný problém. Naopak, strašně jsem si ji oblíbil. Většinou jsem jen vyzvedával děcka ze školy a trávil čas s nejmladší a prostřední. Rodiče byli taky super, jel jsem je před pár měsíci zase navštívit, než mi Trump uzavře cestu 😂.

V létě roku 2014 se vdávala kamoška a pozvala mě na svatbu. Prý jestli bych byl její družička... tak já teda že ano a ona mi poslala obrázek šatů, které si mám prý objednat. A bylo to tady... šaty... polilo mě horko, rozbušilo se mi srdce a už jsem ji s postavenýma chlupama po celém tělě psal, jestli by nebyla nějaká jiná varianta, než šaty. Nechápala proč, nikdo nechápal. A tak jsem dal mé klasické vysvětlení, které dávám všem už od malička "Představ si, že oblečeš kluka do šatů... myslíš, že by měl radost? Prostě se cítím, jak nahý."

V tu chvíli mi bylo jasné, že se toho pocitu asi nikdy nezbavím. Tolik věcí se přece změnilo, jsem úplně jiný člověk... tak proč se tady tohle furt nemění? Lidi mi říkají, ať jsem sama sebou, nemůžu být sama sebou, pokud nejsem kluk.  
I přes všechny tyhle myšlenky mi trvalo další rok, než jsem si uvědomil a přiznal, že jsem trans.

Blížil se konec mého druhého roku v USA, vízum už se prodloužit znova nedalo, na školu jsem neměl prachy a na svatbu to taky nevypadalo. V loterii o zelenou kartu jsem taky nevyhrál.. Návrat domů byl těžký, ale přežil jsem to. Navíc jsem si odnesl něco, co mi už nikdo nevezme... mé nové já.

Viděl jsem toho celkem dost, navšřívil cca 14 států, naučil se Anglicky, potkal ty nejlepší kámoše... Po psychické stránce... konečně jsem se přestal nenávidět a začal věřit, že život přecejen může být skvélý. Několikrát jsem řekl větu "I love my life" a myslel to upřimě. Začal jsem si víc věřit. Teď mi nedělá problém sbalit kufr a jet kamkoliv se mi zachce. Nedělá mi problém seznamovat se s novými lidmi a mluvit s těmi, které neznám. Znám sám sebe mnohem líp. Vím co jsou mé slabiny a silné stránky. Nezajímá mě, co si o mě myslí ostatní, slovo "normální" pro mě neexistuje. Jsem tolerantnější a otevřenější než kdy před tím.
Obrátilo mi to život naruby? Ano.
Zmizel ten "pocit"? Ne.

Po tom všem... to něco se stále drželo hluboko ve mě. Kdybych byl planeta, bylo by to něco zalité v mém jádru, co se nedá vykopat.

V Americe jsem v sobě hledal holku, která neexistuje, proto jsem jsem ji ani nenašel. Nepřijel jsem s prázdnou, to rozhodně ne, jak už jsem řekl, změnilo mě to. K lepšímu. Dalo. mi to všechny potřebné nástroje k tomu, abych pak v létě roku 2015 našel toho, koho jsem hledal...mé pravé já. Stačil jen jeden článek o transgender lidech, pak jedno video na youtube... a už to bylo. V tu chvíli mi to došlo. Nechci před tím utíkat, jelikož utéct se nedá. Buď jsi transgender a nebo nejsi, člověk se tak už narodil. Akceptuj se, měj se rád a udělej vše proto, abys byl happy. Lidi, kteří tě mají rádi v tvém životě zůstanou, ti co odejdou, za to nikdy nestáli.



Jason over and out