Když už si člověk konečně začne myslet, že pochopil, jak to v Británii chodí s tranzicí a s celým zdravotním systémem, tak se zas dozví něco, co ho vyvede z omylu.
Vezmu to postupně a pokusím se, to sepsat srozumitelně, i když to bude asi trochu nemožný úkol. Po tom, co jsem se rozhodl, že se svěřím do péče soukromé gender kliniky, napsal jsem jim e-mail, abych si domluvil schůzku a k tomu ještě přidal dotaz, jestli mohou dokoři (GPs) ve Walesu souhlasit s tzv. Shared Care a nebo je to jen pro Anglii.
Pan gender doktor mi odepsal, že nezáleží na tom, zda člověk žije ve Walesu nebo v Anglii... v obou případech jen záleží na konkrétním doktorovi, jestli bude ochotný se domluvit.
Co to vlastně Shared Care je a proč je tak důležitá v mém případě? Jelikož jsem se rozhodl jít soukromě, znamená to i že si vše budu muset platit sám. Kazdá návštěva Gender Identity Clinic (GIC) mě bude stát okolo 120-180 liber. Pokud budu mít štěstí, půjdu tam jen dvakrát. Jednou pro doporučení na hormony a podruhé k endokrinologovi. Potom se chodí každé 3 měsíce na odběry krve, které stojí okolo 300 liber. Hormony si budu platit taky sám, pojičťovna neboli NHS mi nedá ani Penny.
neděle 26. února 2017
pondělí 13. února 2017
Au-Pair v USA a Gender Dysphoria
V roce 2012 jsem měl skvělý nápad a to splnit si jeden z mých snů. Vždycky jsem chtěl do USA, ne jen jako turista, ale zkusit si tam žít a poznat normální život místních lidí a jejich kulturu. V té době mi bylo 19, odmaturoval jsem na policejní škole a šlo mi jen o jedno - cestovat, naučit se Anglicky, žít v USA, být happy a konečně najít sám sebe.
Dostat se do programu nebylo nic složitého, ale ani nic snadného. Jen hromada papírování a trpělivosti... a štěstí. Ano, na to aby jste natrefili na dobrou rodinu a vydrželi tam po celý rok, popř. dva, vážně musíte mít štěstí.
Tohle ale není o tom, jak se dostat do USA jako au-pair. Tenhle článek je o tom, jak jsem prožil mé dva nejlepší roky života. Dva roky, kdy jsem byl šťastný jak nikdy před tím, zároveň stále zmatený. Získal jsem přesně to, co jsem chtěl a zároveň našel něco jiného, než jsem hledal.
Dostat se do programu nebylo nic složitého, ale ani nic snadného. Jen hromada papírování a trpělivosti... a štěstí. Ano, na to aby jste natrefili na dobrou rodinu a vydrželi tam po celý rok, popř. dva, vážně musíte mít štěstí.
Tohle ale není o tom, jak se dostat do USA jako au-pair. Tenhle článek je o tom, jak jsem prožil mé dva nejlepší roky života. Dva roky, kdy jsem byl šťastný jak nikdy před tím, zároveň stále zmatený. Získal jsem přesně to, co jsem chtěl a zároveň našel něco jiného, než jsem hledal.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)